V průběhu minulých článků jsme si poctivě připravili všechny data k tisku a teď je můžeme konečně nechat vytisknout. Máme vloženou SD kartu, kabel nebo flash disk do 3D tiskárny s daty, tiskárna je zapnutá a nyní se můžeme ponořit do problematiky s tiskem jako takovým.
Podívejte se také na předešlé články o 3D tisku.
V prvé řadě je nejdůležitější správně zvolit materiál, z kterého budeme výrobek tisknout. V dnešní době máme pro stolní tiskárny opravdu široký výběr z různých druhů materiálů. Základním materiálem pro FDM technologii je plast PLA, který má výhodu nízké tepelné roztažnosti a nižšího bodu tání. V porovnání s ABS plastem, který je pevnější, se u PLA nemusí dbát tolik na přilnutí k podložce. Výhody konkrétně těchto nejčastěji používaných materiálů si řekneme později, teď se pojďme podívat na další nejznámější a nejpoužívanější materiály. Třetím, často skloňovaným „filamentem“ (jak se materiál namotaný na cívku nazývá) je PVA, které slouží jako vodou rozpustná podpora pro duální tisk. Duální tisk je technologie některých 3D tiskáren, které mohou tisknout střídavě ze dvou materiálů v průběhu jednoho tisku. Můžete tedy buď vytisknout dvoubarevný model, nebo využít PVA jako podpory a poté je odstranit ve vodní lázni. Zde však často nastává nepříjemná komplikace s přilnavostí plastu PVA na PLA. Osobně doporučuji tedy předimenzovat PVA podpory, aby se dostatečně přichytili k PLA podkladu.
Máte zájem o kreativnější materiál? WOOD – materiál s příměsí dřevěných pilin, PLASTER – vhodný pro architektonické modely, FLEX – až překvapivě pružný, PET – recyklovaný, CARBON – s příměsí uhlíku (vodivý), HIPS a mnoho dalších. U většiny z těchto materiálů si také můžete vybrat z různých barevných odstínů.
Až máme vybraný vhodný materiál, připravíme si podložku. Zde je potřeba myslet na 3 nejdůležitější věci. Pro správný tisk je zásadní kalibrace podložky. Jedná se o vyrovnání tiskového podkladu tak, aby mezi tryskou a podložkou byla ideální mezera (cca na vizitku) a to po celé ploše podložky. Pokud není kalibrace provedena správně, první tištěná vrstva je buď velice nízká, což může zapříčinit hned několik problémů a to od nerovnosti první vrstvy až po narušení materiálu poháněcím ozubeným kolečkem. Aby to nebylo tak jednoduché, tak když vytvoříme příliš velkou mezeru mezi tryskou a podložkou, tak se vrstvy mezi sebou horizontálně nespojí a povrch bude nejen škaredý, ale nejspíš nebude ani držet na podložce. Některé tiskárny mají dnes už automatickou kalibraci, která je prováděna před každým tiskem. Ruční kalibrace je nutná pouze po přemisťování 3D tiskárny, nebo po manuálním zásahu do podložky.
Jako druhý důležitý bod je určitě teplota podložky. Díky které zajistíme lepší přilnavost první vrstvy. Tento faktor je definován především zvoleným materiálem. Tiskové teploty jsou vždy napsané na zakoupeném materiálu. (různé společnosti doporučují na svůj materiál různý teplotní rozdíl). Na trhu najdete i modely tiskáren bez vyhřívané podložky, což nám zamezí tisk z některých materiálů. Při výběru tiskárny je taky dobré se informovat, jakým způsobem je podložka vyhřívaná, protože pokud je pouze lokálně a ne plošně, jedna strana podložky bude mít rozhodně nižší teplotu než u zdroje. Tato nedokonalost opět způsobí kroucení modelu a případně úplné odlepení. Lepší je tedy při koupi rovnou sáhnout po celo-vyhřívané podložce.
Vyhřívání však není mnohdy dostačujícím nástrojem pro úplnou přilnavost a proto musíme podložku povrchově upravit. Pokud například tiskneme z PLA, stačí namazat podložku obyčejným „tubovým“ lepidlem na papír. V případě ABS je už potřeba použít rozpouštědlo „aceton“, které první vrstvu naleptá a na povrchu podložky ji spolehlivě udrží.
V příštím díle si povíme něco o vlivu teploty trysky na rychlost tisku a chlazení.
